Uslyšet cizí závažný rozhovor někdy nahání hrůzu.

3. května 2013 v 7:16 |  Pod povrch
Tak jsem se pokusila napsat první díl/kapitolu/nazvěte si to podle sebe. Chci znát váš názor:)


Křik, zoufalé pobíhání po domě, vykopnuté dveře, zacpaná ústa, tma. Přesně tohle se odehrálo před deseti lety, když mi byly teprve čtyři roky. Od toho, co mi někdo něčím zakryl oči, si už žádné podrobnosti nepamatuji. Jako by mi někdo vymazal z hlavy všechny vzpomínky. Jediné, co si doteď pamatuji - a to úplně přesně - je pocit bezmoci. Pocit, že chcete pohnout rukama, ale nejde to. Že chcete něco zakřičet, ale jako by ve vás všechen zvuk zůstával a vy se jím dusili, nemohli ho pustit ven. Byl jsem sice ještě malé dítě, které pořádně ani nevědělo, o co jde, přesto mi to ale bylo nepříjemné, dokonce mi to i nahánělo hrůzu - vlastně mi to nahání hrůzu až doteď.
Seděli jsme v kuchyni u večeře a všichni byli zticha. Já, matka ani otec neměli chuť mluvit, už vůbec ne tehdy, když bylo desetileté výročí únosu mé mladší sestry Lucy. Všichni byli tak nervózní, celkově panovala u stolu taková nepříjemná atmosféra.
Z protivného ticha mi bylo nanic. Byl jsem nervózní, chtěl jsem už tu večeři mít za sebou. Abych schoval svůj neklid, pokusil jsem se napít. Místo uchopení skleničky do ruky jsem do ní ale žďuchl a pomerančový džus v ní se rozlil na čistý ubrus.
"Patriku!" křikla na mě máma. Neudělal jsem to naschvál, chtěl jsem jí říct, ale nezmohl jsem se na slovo. Bál jsem se, že něco zkazím. Že když řeknu něco nevhodného, rozčílí se ještě víc. A to jsem nechtěl.
Zvedl jsem se od stolu, podal hadru a snažil se oranžovou skvrnu na ubruse usušit. Oba rodiče se na mě dívali, kontrolovali každý můj pohyb, až jsem měl chuť jim něco odseknout. Pro tentokrát jsem se ale udržel a byl potichu. Ten den jsem nechtěl být protivný jako ty ostatní dny.
Zbytek večeře jsem jakž takž přetrpěl a potom jsem se odebral k sobě do pokoje. Přihlásil jsem se na Facebook a nějakou dobu chatoval s různými lidmi.
Po nějaké době jsem z kuchyně uslyšel hlasy. Nebylo to nic neobvyklého, rodiče se takhle bavili skoro každý večer, ale ten den jsem uslyšel něco, co mě docela zaujalo.
"…Už deset let," mluvil otec. "Už bychom mu to měli říct. Vždyť už je mu čtrnáct, pochopí to." Následovala krátká pomlka a kroky po pokoji.
"To ano, už by to pochopil, ale stejně. Nešlo by to udělat tak, aby se o tom nikdo nedozvěděl?" Matčin hlas byl plný naděje. Naděje v to, že se něco nedozvím.
"Musí se to dozvědět." Otcův hlas zněl pevně a tvrdě. Trval na tom. "Já už to před ním nedokážu dál tajit. A navíc, myslím, že už stejně něco tuší." Má pravdu. Po tomhle rozhovoru toho budu tušit ještě víc, pomyslel jsem si. "Nemůžeme dopustit, aby nevěděl, že na něm závisí život Lucy. Nebo ty si na tu noc nepamatuješ?" Teď zněl trochu zoufale. Co má tohle společného s Lucy? Pokud já vím, ano, dopadla hrozně, unesli ji a druhý den nějaký člověk našel její tělo mrtvé. Jak bych jí zrovna mohl pomoct?
"Jistě že si na to pamatuju. Ale mám taky obavy." Vzdychla. "Ale ano, během tohoto týdne mu to řekneme." Víc jsem slyšet nepotřeboval a ani nechtěl. Vyrazil jsem z pokoje do koupelny, aby si mě nikdo nevšiml a osprchoval jsem se.
Když jsem vycházel z koupelny, narazil jsem na chodbě na otce.
"Slyšel jsi nás?" zeptal se mě přímo.Hloupá otázka, každému muselo být jasné, že jsem je slyšel, ale můj otec se musel zeptat. Zavrtěl jsem hlavou. "Zrovna jsem vyšel z koupelny a celou dobu jsem měl zapnutou vodu. Jak jsem vás asi měl slyšet?" ptal jsem se hloupě. "A ono bylo co slyšet?" bavilo mě provokovat mé rodiče. Vždycky si mysleli, že jsem úplně mimo, že nevím, co se děje, ale ono to bylo přesně naopak. Otec jenom se zabručením zavrtěl hlavou a dál si mě nevšímal.
Po chvíli jsem ulehl do postele a snažil se usnout. Nikdy jsem s tím nemíval problémy, ale toho dne jsem musel myslet na noc před deseti lety a na rozhovor mých rodičů.
Nemůžeme dopustit, aby nevěděl, že na něm závisí život Lucy, znělo mi v uších pořád dokola. Promítalo se mi to na očních víčkách. Všude okolo sebe jsem slyšel hlasy, které dokola šeptaly to jméno. Lucy, Lucy, Lucy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Budete číst povídku/y?

Ano. 62.5% (20)
Ne. 37.5% (12)

Komentáře

1 Claire Drayen. Claire Drayen. | Web | 3. května 2013 v 16:05 | Reagovat

Ten začátek jsem četla úplně bez dechu, hodně mě to upoutalo. Rozhodně to vypadá zajímavě, určitě napiš další :) (snad nemusím dodávat, jak úžasně jsi to napsala...:))

2 MeeA MeeA | E-mail | Web | 3. května 2013 v 17:43 | Reagovat

Velmi zaujímavé určite nápis ďalšie...

3 Denďa Denďa | Web | 3. května 2013 v 19:47 | Reagovat

užasnéé :3 moc krásně píšeš ;)

4 Haň. Haň. | Web | 3. května 2013 v 20:12 | Reagovat

četla jsem bez dechu, opravdu. je to takové tajemné, napínavé. doufám, že brzo přidáš další díl, protože jsem strašně napnutá. :D

5 Mellisa Mellisa | Web | 4. května 2013 v 19:03 | Reagovat

Nádhera, klobúk dolu to by som nikdy nenapísala :)) Je to veľmi pekné. Prosím dalšiu časť !! :DD

6 Mišulka Mišulka | Web | 4. května 2013 v 21:48 | Reagovat

Je to zajímavé :) budu ráda, když s emi ozveš až bude další díl :)

7 ~MeeA~ ~MeeA~ | E-mail | Web | 5. května 2013 v 20:51 | Reagovat

Nejdú?? Skúsim ich tam dať znova :'( A nejdú na mobile či má PC?? lebo na mobile to nejde :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama