Oznámení

8. května 2013 v 7:13 |  Pod povrch
Jestli jste nečetli první kapitolu, je tady.


Probudil jsem se brzo ráno. Prsty jsem měl zaryté do povlečení a zuby těsně stisknuté. Musel se mi zdát nějaký šílený sen. Jen škoda, že si nepamatuji, o co v něm šlo. Nepřekvapilo by mě, kdyby to mělo něco společného s mojí sestrou.
Po klasicky nudném dni ve škole jsem přišel dožít jeden ze svých nudných dnů domů. Jen co jsem překročil práh a všiml mámy v kuchyni, jak se pohybuje kolem sporáku, vzpomněl jsem si na včerejší rozhovor mezi ní a otcem.
Nejspíš si mě taky všimla, jelikož se otočila. "Ahoj." Pozdravila mě a opět věnovala pozornost sporáku, na kterém stál hrnec, z nějž se kouřilo. Nespíš večeře.
"Čau." Odpověděl jsem jí. Udělal jsem to naschvál. Všichni v rodině mi nadávali, když jsem dospělým říkal čau, ale mě to bavilo, o to víc, když jsem to měl takřka zakázané. Na její tvář jsem neviděl, ale přesto jsem si dokázal domyslet úšklebek, který jí zkřivil ústa.
Takhle to chodilo tři dny, než nastala sobota. Sobota ráno, abych mluvil přesně.
Seděli jsme u snídaně. Já jsem si na rohlík mazal rybízovou marmeládu a měl jsem na první pohled dobrou náladu, dával jsem to i dost najevo. Byl jsem ale jediný. Oba rodiče se tvářili zatrpkle. Věnovali se jen svým talířům a vůbec nemluvili. Občas zvedli hlavy, aby se na sebe podívali a dali si jakýsi signál, který jsem ale úplně nepostřehl, a pak zase hlavy sklopili a dál vypadali jako antické sochy.
Když jsem dojedl a chystal se zvedat od stolu, oba naráz vzhlédli a zároveň dost důrazně řekli: "Patriku, sedni si, něco ti musíme říct." Tak, a je to tady. To co jsem se tak strašně chtěl dozvědět, se teď nejspíš dozvím. Teď nastala hodina pravdy. Dozvím se něco o mé sestře, mně a souvislosti mé sestry se mnou.
Posadil jsem se teda zpět na židli, ke stolu naproti mým rodičům. Oba dva byli ještě nějakou dobu potichu, když otec pomalu začal mluvit.
"Určitě si pamatuješ tu noc, co někdo Lucy zavraždil." Začal. Já jsem vůbec neměl chuť mluvit, takže jsem jenom přikývl, aby bylo jasné, že si to pamatuji. "Pravda je taková, že ji nikdo nezavraždil, ve skutečnosti jenom unesl." Polkl jsem. Takže Lucy je živá. Tak proč ji sakra nikdo nehledá? "A jediný, kdo ji může zachránit - přivést zpátky, jsi ty." Slovo ty zdůraznil, aby bylo jasné, že jenom můžu.
"Jo, tak tohle je dobrej vtip. Dneska není apríl. A nevím, jestli byste si z tohohle měli dělat srandu." Snažil jsem se působit aspoň trochu vesele, ale ve skutečnosti jsem si tak nepřipadal.
"Nech toho," napomenula mě matka. "Tohle není vtip."
"No tak dobře, tak není. Ale stejně: jak bych já mohl přivést Lucy, když ani nevím, kde je, u koho je, a hlavně jak ji přivést?" tohle bylo několik zásadních věcí, které by se mi hodily vědět, aspoň pro začátek.
Máma se na mě utrápeně dívala, když mi otec podával otrhaný, starý list papíru, nejspíš nějaký dopis nebo něco podobného.
"Tady máš." Řekl,když jsem si ho vzal. "Všechno tam je." Lekl jsem se. Že by na tomhle papíře bylo napsané všechno, co potřebuji vědět, abych našel a přivedl Lucy?
Pomalu jsem otevřel papír a začal potichu číst. "Za deset jar a deset nocí vám bude dovoleno přejít portálem na druhou stranu, tam, kde žijeme my. Ale pozor - projít portálem smí a najde ho jedině ten, kdo je Lucyin bratr. Nikoho jiného si nebude pamatovat - ani my - a nikomu jinému ji nevydáme. To ale neznamená, že jejímu bratrovi ji vydáme jen tak.
Ze všeho nejdřív nás musí najít. To pro něj nebude zas tak těžké, jako ostatně nebylo těžké pro nás najít vás.

Přijď na kraj lesa," začal jsem svátečně číst. Snažil jsem se skrýt tím nervózní tón v mém hlase. Nevím, jestli se mi to povedlo, ale nikdo nic nenamítal. Takže jsem pokračoval: "obejmi dub, co tam žije nejdéle, třikrát ho obejdi a miř na východ. Ujdi sto kroků a přijdeš k borůvčí. Tam se skrč a pošeptej: Lucia futurum quicquam non sum ego loquor vobis nocebit. A pokud tě někdo uslyší, borůvčí se otevře a ty najdeš portál. Pokud ne, Lucy tu zůstane dalších deset jar a deset nocí. A pamatuj - aby se ti vše povedlo, musíš použít jedině bílého světla, jinak nic fungovat nebude."
Vyjeveně jsem zíral na papír, na písmo, kterým to bylo napsané - fialové klikyháky, které byly sotva k přečtení. Musel jsem si to přečíst několikrát po sobě, abych pochopil, co jednotlivá slova znamenají. Ale jedno jsem stejně nechápal.
"Co má být to bílé světlo?" zeptal jsem se. Oba mí rodiče nějakou dobu jen seděli, koukali do stolu a možná bylo i vidět, že přemýšlejí.
"Svit měsíce. Úplněk." Špitla máma. "Asi to nebude fungovat, když měsíc nebude v úplňku."
"No, bezva." Řekl jsem. "Takže já mám jít zachránit Lucy k nějakým tvorům, kteří žijí v borůvčí, objímají se s duby a ke všemu tomuhle potřebují, aby byl měsíc v úplňku."
"Nejspíš je to tak." Přisvědčil otec.
"Vy tomu vážně věříte?" zeptal jsem se užasle. Připadalo mi to jako dost dobrá animovaná pohádka. Nemohl jsem uvěřit, že moji rodiče, takoví seriózní lidé, co se mnou nikdy nechtěli jít na horskou dráhu, tomuhle důvěřují.
"Není to pohádka." Ujisti mě otec. "Opravdu tam můžeš jít a přivést Lucy zpět. Nebo by ses o to mohl aspoň pokusit." Aspoň pokusit. Tohle znělo trochu jako výhružka. Když se o to nepokusím, vím, že Lucy zpět nebude, ale co se stane se mnou?
Chvíli jsem seděl a díval se na ně. Máma měla obličej schovaný v rukách a otec se na mě po očku díval. Nemohl jsem je zradit. A kromě toho, byl jsem ohromě zvědavý, jestli se to povede, nebo jestli si z nás někdo jen vystřelil.
"No tak dobře." Řekl jsem po chvíli trapného mlčení. "Zkusím to. Ale jestli se to nepovede, nesmíte mi to vyčítat."
"Musí se to povést!" vykřikla máma. Bylo na ní vidět, že je za mé rozhodnutí ráda.
"A dotaz - kdy je úplněk?" zeptal jsem se.
Otec vstal ze židle a šel se podívat na kalendář. "Zítra." Odpověděl.
Takže tohle je poslední den s mými rodiči. Zítra se vydám do nějaké podivné říše, kde má být údajně držená má sestra. Nikdy jsem si budoucnost nepředstavoval líp.
"A zítra je to deset let a deset dní od té noci?" Otec přikývl.
Vstal jsem od stolu a zbytek dne jsem strávil v houpací síti na zahradě. Neměl jsem na nic náladu. Prostě jsem jenom ležel, chvílemi i usnul a nic nedělal.
Večer jsem se přesunul z houpací sítě do postele a usnul. Prospal jsem skoro půlku druhého dne. Bylo mi nanic. Měl jsem zachránit svou sestru, ale nebyl jsem na to vůbec připravený. Neměl jsem odvahu, kuráž a nervy. Jestli to přežiji, jsem fakt dobrý, říkal jsem si pořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Budete číst povídku/y?

Ano. 62.5% (20)
Ne. 37.5% (12)

Komentáře

1 Haň. Haň. | Web | 8. května 2013 v 16:09 | Reagovat

dávám si to jako nepřečtené na bloglovinu a přečtu si to hned, jak budu mít čas. *:

2 Claire Drayen. Claire Drayen. | Web | 9. května 2013 v 19:05 | Reagovat

Vážně úžasný :) Líbí se mi, že to vypráví kluk, je to pro změnu zase něco jiného, i když nám holkám asi vždy zůstanou sympatičtější holky, teda mě alespoň ano, ale je to osvěžující :) Vážně se mi líbí,jaká slova používáš, skvěle to celé vyjadřuješ :) při tomhle jsi mě donutila k úsměvu: "Takže já mám jít zachránit Lucy k nějakým tvorům, kteří žijí v borůvčí, objímají se s duby ..." :D čekám na další, jsem zvědavá co chystáš :)

3 Nat* Nat* | 9. května 2013 v 21:03 | Reagovat

Musím říct, že 1. díl byl lepší, ale jinak super úplně jsem se do toho zakousla :D
Píšeš nádherně! :)

4 Mellisa Mellisa | Web | 11. května 2013 v 12:13 | Reagovat

Ach to je znovu krásne. Nad prvým dielom som sa úplne rozplývala :D Ale tento tiež nemá chybu. Opäť to stálo za prečítanie a musím uznať, že máš talent. Teším sa a to strašne na daľšiu časť <3  Krása...

5 Haň. Haň. | Web | 13. května 2013 v 21:09 | Reagovat

jsem opravdu zvědavá, jak to bude pokračovat. :33 je to strašně napínavé, doufám, že brzy přidáš další díl. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama